Chat

Eshkha

Herní karty všech aktivních i neaktivních postav ve hře.
Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 25
Registrován: 02 dub 2018, 10:02

Eshkha

Příspěvek od Eshkha » 04 dub 2018, 10:06

Obrázek
Jméno: Eshkha [Eška]
Věk: Cca 30
Příslušnost: Kočkodlak
Zaměstnání: Zloděj a žebrák
Loajalita: Chlebodárci a jiné dobré duše
Víra: Tak nějak všechno, má to dost popletené. Ale na vyšší moc věří určitě.

Vzhled:
Budeme-li hovořit o jejím momentálním stavu, dá se shrnout jediným slovem. Zubožená.
Podvyživená je natolik, že se jí bez větší snahy dají spočítat nejen všechna žebra, ale i obratle, případně nahmátnout jakoukoliv kost, kterou si jen vzpomenete. Je bledá, nicméně její tělo pokrývá tolik různě starých podlitin, že připomíná spíše abstraktní umění plné modrých, fialových a žlutých fleků, brázděné také různě starými jizvami a ranami, mnohdy zanícenými. To vše díky jejímu nedobrému zdravotnímu stavu, zpomalujícímu její jinak rychlou regeneraci.
Slaboučká jako moucha, vzbuzuje pocit, že i vítr ji odvane jako pápěří. Útlé paže bez svalů připomínají spíše končetiny pavouka, než lidské bytosti. Její tvář je sinavá, s propadlými tvářemi a zapadlýma očima. Jedním zeleným, shlížejícím na svět pohledem vyplašené laně a druhým mléčně zakaleným, bezpochyby slepým – poškozeným drápy, které dívce znetvořily celou polovinu obličeje natolik, že je pro slabší povahy složité udržet na něm pohled. Kdyby se tedy ty jizvy neskrývaly pod nánosem špíny.
Tmavé vlasy jsou tak mastné a špinavé, že ani nelze poznat, jakou barvu pod tím mají. Řídké a přerostlé, slepující se do nepěkných dredů a také řádně zavšivené. Že zrovna nevoní, to musí být jasné i bez varování…
Ve své kočičí podobě na tom není o moc lépe. Tmavohnědé skvrny zdobící jinak béžovou srst, jsou díky prachu a mastnotě prakticky nepovšimnutelné. Nicméně ani absence svalstva nezabraňuje tomu, aby lidé při pohledu na ni omdlívali hrůzou. Vzdáleně připomíná rysa. Opelichaného.

Jednou xD | +
Obrázek
Povaha:
Na svou lidskost z velké části zapomněla – ne kvůli svému prokletí, ale dík zacházení. Když se k vám někdo roky chová jako ke zvířeti, časem se jím skutečně stanete. Z její původní osobnosti moc nezbylo a momentálně připomíná spíše zvířátko. V jednom kuse vyděšené zvířátko, děsící se toho že mu někdo ublíží, nebo hůře, že někomu ublíží ono samo.
Pociťuje tendence držet si spíše distanc, a vztahy které navazuje, udržovat na vysoce neosobní rovině. Na jednu stranu protože je to lepší pro její okolí, na druhou, protože je to tak lepší i pro ni. Mít na rukou krev někoho, koho máte rád je totiž vždy o něco bolestivější. Zároveň je však nesmírně osamělá a po ničem jiném, než po něčí blízkosti netouží více.
Je přesvědčená o tom, že si všechno to špatné prostě zaslouží. Sebemrskačství je její velmi výrazný povahový rys. Proto je poslušná a sentimentální. Stále v sobě však nosí naději a pyšní se houževnatostí, kterou by mohl kde kdo závidět. Cítí jakousi povinnost býti nápomocná, ale také umí být řádně sobecká, zvlášť když zapracuje pud sebezáchovy.
Její chování rozhodně neodpovídá jejímu věku a v mnohém připomíná malé dítě. Má problémy s mluvením a také je závislá na Fisstechu. Abstinenčním příznakem jsou návaly vzteku, které s jejím “hendikepem” nejdou zrovna dobře dohromady. V očích mnohých podivín a šílenec.

Historie:
Kdysi dávno | +
Od nenávisti není daleko k lásce. Že to úplně stejně platí i naopak nám historie dokázala již nespočetněkrát. Tohle ovšem neměl být příběh psaný zdobeným perem na stránky kronik, jejichž obsah se zachová po generace. Prostě jen klasický příběh mužem zhrzené ženy…

Hleděla naň. Ještě nedávno by ten pohled byl plný něhy, ale to už bylo pryč. Teď si v něm nenašlo místo nic jiného než nenávist tak hutná, že byla cítit ve vzduchu. On však nic netušil, šťastně se usmíval a laskal svou ženu po dmoucím se bříšku. TU ženu, kterou mu vnutil jeho otec. TU kterou měl nenávidět, protože se postavila mezi ně. Teď to byla ona, komu do ouška šeptával něco o nehynoucí lásce. Nevěděla, kterého z nich nenávidí více. Tak moc jim chtěla ublížit. Zničit to jejich štěstí. Stáhnout je spolu se svým zoufalstvím do pekel. Všechny tři.
Drtíc svůj jazyk mezi stoličkami, představovala si, co všechno by jim mohla udělat. Ze všeho nejvíce její úsměv křivila do děsuplné grimasy scéna, ve které té mrše zaživa vyřezává to zpropadené děcko z břicha a předhazuje jej kočkám, které si s ním pak hrají jako s myší. Pištící a bezmocnou. Zatímco on by se díval.
Jako na zavolanou se jí u nohou ozvalo zamňoukání. Zaujaté a škodolibé, skoro jako by jí to zvíře vidělo do hlavy. Útlé tělo se jí s vrněním otřelo o nohy a ona k němu poklekla, aby jej pohladila po hřbetě, který byl stejně černý jako její myšlenky. Šokovaně vyjekla, když se jí zvířecí chlupy omotaly kolem konečků prstů. Křičela, když zvíře proměnilo v kaluž dehtu, který se rychle vpíjel do její kůže. A nikdo ji neslyšel. Jen pomněnkové oči ženy, co právě ochranitelsky pokládala svou dlaň na rameno sokyně, na ni hleděly. Tvrdě a zároveň lítostivě. Poznávala ji.
Byly od sebe daleko, přesto když se ústa čarodějky pohnula, slyšela její šepot přímo ve své hlavě. „Nechť dojdeš trestu, který ti za tvou závist a temnotu v duši náleží. Ať trpíš ty a tvé děti poznají stejného utrpení, které jsi přála mé neteři,“ syčela zlobně, po několika vteřinách vyplněných jen zrůdným jekotem nepřející ženštiny ztěžka vydechla, když se v ní ozvalo svědomí. „Vysvobozením ať vám je jen nezištná oběť. A to ta nejvyšší.“ Poté se její hlas vytratil v ozvěně…


O tom, jak bylo nerozumné proměnit záští přeplněnou ženu v nadlidsky silnou bestii, se čarodějka přesvědčila o pár let později, když se ve středu úplňkové noci vydala na malou procházku v zámecké zahradě svého švagra. To už je ale jiný příběh,…
Roky plynuly. Ta, jež stála na samotném prvopočátku, už dávno podlehla smrti. Zda sešla stářím nebo ji sťal stříbrný meč nějakého zaklínače, to už se nikdo nedozví. Zanechala po sobě však několik potomků. A všichni do jednoho byli odsouzení ke stejnému osudu jako ona – ztrácet o úplňku sebe sama a vyprovázet do hrobu cokoliv potkají. Bez ohledu na to, zda je to neznámý pobuda nebo milovaný soused. Nebo snad vlastní dítě… Ano i takové nehody se stávají.
Generace za generací se snažila svého prokletí zbavit a to různými způsoby. Mnohdy velmi drastickými, ale vždy se stejným výsledkem. Nic. Nic. Nic. Návod byl celkem jasný, provedení ovšem složitější. A tak mnoho z nich zemřelo nadarmo. I když pravděpodobně lépe, než čekat na ten okamžik, kdy bude zbytek nucen jej sprovodit ze světa, protože propadl svému šílenství.
Když už nic jiného, pár jedinců nalezlo způsob, jak se alespoň částečně ovládat, když se zrovna poštěstí. Úplňkové proměny měly ovšem navždy zůstat jen těžko zdolatelnou výzvou.
Bestie | +
Eshkha se narodila kočkodlačímu otci a lidské ženě. Ta celkem překvapivě o stavu svého muže věděla zcela vše a dost se činila na tom, aby ho během nejrizikovějších nocí poutala ta nejpevnější pouta k té nejpevnější skále. Překvapivě se jim to dařilo řadu let a bez nehod.
Dívenka měla hezké dětství. Sic izolovaná od světa, ale měla svou vlastní zábavu v bažinách, ve kterých se pohybovala stejně sebejistě a mrštně jako kočka rybářka.
O své budoucnosti věděla odedávna a poslušně podstupovala výcvik, který jí měl umožnit ovládat se co nejdéle. Přesto na tu hrůzu, co měla přijít, nebyla dostatečně připravená. O moc lépe to ale stejně asi nešlo.
Nějaký čas šlo vše hladce. Proměny byly sice bolestivé a stresující, ale bylo to něco, s čím se dalo alespoň maličko sžít.

Měla sucho v ústech. Nic neobvyklého, včera byl přeci úplněk a ona se zase nedokázala ovládnout. Málokdy se to podařilo. A po proměně se vždy cítila jako sužovaná zimnicí. Oči nechávala zavřené a pomalu se vypořádávala s bolestí, která tak nějak difuzně protékala celým jejím tělem. Nebylo to příjemné, ale transformace samotná by vystačila za stovku takovýchto ranních probuzení. To si tedy alespoň myslela.
Pach, který ji štípal v nose, byl cokoliv, jen ne příjemný. Přemýšlela, co by to tak mohlo být, v jeskyni, kde byli přivazováni přece nic takového nesmrdělo. Nespokojeně nad tím pokrčila obočí a nastavila svou tvář slunečním paprskům… Slunce. V jeskyni.
Znejistěla. Uvědomila si, že ji v zátylku lochtají stébla trávy. Nesmělým pohybem prstů odhalila zaschlou krustu čehosi, co během jejich pohybu poslušně popraskalo. Zatajila dech. Její zuby o sebe zděšeně zacinkaly. Byla venku. Něco tuhého a studeného obklopovalo její dlaně a ona se bála otevřít oči. Nikoliv bezdůvodně.
Čekala na ni totiž scéna, kterou jí otec tolikrát strašil. S rukama ve vnitřnostech nebožačky, kterou příliš dobře znala. Nejprve se z toho pohledu pozvracela, čímž zemi navrátila něco málo z toho, co ze své oběti stihla sežrat. Během toho zvládala nezřízeně řvát, zatímco jí horké slzy a řídký hlen stékali po obličeji. Hysterický jekot se proměnil v usedavý pláč, teprve tehdy, když selhaly hlasivky. Plakat přestala, až když jí došly slzy. Pak už jí zbylo jen napůl šílené civění a pohupování na patách, zatímco hleděla do znetvořené tváře své matky.
Zrůda co neváhá vztáhnout ruku i na nejmilovanějšího člověka. Bestie bez kouska slitování. To byla. Teprve tehdy si to plně uvědomila. Šok vystřídal smutek nad ztrátou matky, nenávist k tomu, kdo to udělal – k sobě. Ze ztuhlých matčiných rukou osvobodila její dýku, přikládajíc ji ke krku. Křičíc vztekem se několikráte snažila přemluvit k tomu to skoncovat. Ale z nějakého důvodu to nedokázala a nakonec jí zbraň vypadla z prokřehlých prstů a vysílená ruka klesla na zem. Už neplakala ani nekřičela. Jen se sesula do klubíčka a utonula v dlouhém sebemrskačském monologu, během kterého zlomila samu sebe.


Tehdy ztratila pojem o čase a teprve o několik dní později se dobelhala k úkrytu, kde měla strávit osudovou noc. Otec tam stále byl připoutaný. Trochu zanedbaný, ale naživu. Pohled do její tváře a skutečnost, že ho jeho žena nepřišla osvobodit, mu řekli mnohem více než by chtěl. A stejně tak ona nestála o jeho objetí a konejšivá slova. Zabila svou vlastní matku sakra! A neměla v sobě dostatek nesobeckosti na to, aby to nadobro ukončila. Kdyby se zabila a nechala ho tu vyhladovět, bylo by přeci všem kolem mnohem lépe… Přesto to neudělala. Chtěla žít. Chtěla svého otce.
Zajetí a vysvobození | +
Tak jako dřív to ovšem být nemohlo a ani nebylo, přesto šel život nějak dál, ačkoliv na veselou dívenku mohl její otec akorát tak s láskou vzpomínat. Což mu šlo čím dál tím hůře. Bylo zřejmé, že to nebude už dlouho trvat. Když se pak jednou po své proměně nevrátil zpět a během jedné noci zdecimoval téměř celou vesnici, musela Eshkha dokončit to, co před lety začala a vlastníma rukama zabít i svého druhého rodiče. Tentokrát však zcela při smyslech, pamatujíc si každou ránu, kterou mu uštědřila a naopak. Popravdě, tenkrát to mohlo celé skončit. Byl větší a silnější než ona, vyryl jí do těla tolik ran, že se ani nedají spočítat. I její zohyzděný obličej a částečná slepota jsou jeho prací. Vyhrála jen tak-tak a odplazila se zdechnout do míst, kde tehdy nadělala krvavou kaši ze své matky. Snad přinést jí trochu zadostiučinění…

Když vydechovala, valila se její průdušnicí krev. Železitá pachuť zaplňovala její tlamu a její srst byla prakticky už kompletně přebarvená na rudo. S pomocí drápů si však razila cestu dál a nakonec se dostala až tam, kam chtěla. Na místo, kde měla vypustit duši. Přesto se proti tomu v ní vše příčilo. Nechtěla umřít. Stále byla tak sobecká a zkažená, ale nemohla si pomoci.
Proto ostatně nervózně zpozorněla, když její citlivé uši zaznamenali kroky. Z hrdla se vydralo temné zavrčení, když z křovin vyšel stín. Přes krev v očích pořádně neviděla, ale záblesk čepele a žlutých očí zaznamenat zvládla. Začala se stavět na nohy, ale ty nespolupracovaly a zaklínači stačila jen jedna dobře mířená rána, aby ji srazil zpět na zem. Stříbro, které se prokousalo jejím ramenem, pálilo. Byla to zase úplně jiná úroveň bolesti, dosud nepoznaná. Během okamžiku zeslábla ještě víc a neschopná jediného pohybu, ztratila vědomí.


Paradox je, že by tam tehdy pravděpodobně zemřela, kdyby si pro ni nepřišel. Muž měl ovšem zakázku na živý exponát, takže udělal vše pro to, aby ji z nejhoršího vytáhl. Podle všeho původně stopoval tatíka, ale tohle nakonec byla o dost lepší varianta. Zvlášť když ji získal prakticky bez většího úsilí. A tak se mladá žena dostala do jisté obludné sbírky jednoho zvráceného zbohatlíka.
Dny, týdny, roky. Vše jí splývalo do sebe. Uvězněná mezi stříbrnými mřížemi, ze kterých ji ustavičně bolela hlava, nedej bože, když se o nějakou omylem otřela… Trápena bitím a hlady, aby setrvávala slabá jako moucha a pro jistotu dopovaná slabými dávkami Fisstechu, aby její mysl snad nebyla příliš jasná.
Pobyt na tomhle místě z ní udělal trosku. Vyschlou skořápku. Svaly i kdysi pěkné křivky zmizely, vystřídány kostrou ověšenou kůží. Normální člověk by v takovém stavu asi už ani nežil, ale ona byla kočkodlačka. Pyšnila se houževnatostí, co jí umožňovala přežívat dál a dál. A také tou stále nezměněnou touhou žít.
Přijímala vše, co jí připravili s pokorou. Brala to jako trest, který si zasloužila a čekala na to, až bohové uznají, že už trpěla dost. A jednou to přišlo.

Stmívalo se. Schoulená v klubku ležela ve středu své klece a apaticky civěla na svá kostnatá zápěstí. Bok, kterým se během dne nedopatřením otřela o jednu z postříbřených mříží ji nesnesitelně pálil. Přesto se neodvažovala byť jen zakňučet a jen mlčky naslouchala pisklavému hlásku svého majitele, který něco zrovna láskyplně šišlal svému oblíbenému exponátu. Pohled, který mu zubožený bazilišek vracel rozhodně láskyplný nebyl. Samozřejmě, všichni do jednoho jej nenáviděli. Každý z nich, od toho nejnuznějšího nekkera až po upíra vězněného hned vedle ní, si každou noc představoval, jak tomu praseti otevírá hrdlo. Jen ona poddajně přijímala svůj trest shůry.
A pak konečně odešel. Dveře od podzemního komplexu zaklaply a zůstal jen tichý nářek sirén. Další den byl za nimi a oni měly setrvat v očekávání toho dalšího. Dnes ovšem nastala změna.
Městské zvonice vyzváněly půlnoc. Normální člověk by to v hlubinách svého vězení neslyšel, ale ona měla bystré smysly, takže věděla docela přesně. A chvíli na to v masivním zámku zarachotily klíče, panty držící robustní těžké dveře zaskřípěli a do místnosti vklouzlo několik osob. Většina příšer s nedůvěrou zpozorněla a z několika klecí se ozvalo temné zavrčení.
Byli to mužíci na krátkých nožíčkách, lidé se špičatýma ušima. A chovali se velice nerozumně. Otevírali klece. Jednu po druhé. A vypouštěly tvory ven. Ti byli zatím zmatení a nikam se nehrnuli, ale kočkodlačce se v nepříjemném očekávání zježily vlasy v zátylku. Přesně v ten okamžik zavrzala vrátka od klece, která nebyla otevřena už roky. Od té hned vedle. A tehdy to začalo. Během několika okamžiků upír zmasakroval ty, co byli v jeho dosahu a chlemtajíc jejich krev, jeho seschlé tělo okamžitě začalo nabírat na hmotě. Sklep zaplnil křik a zbytek monster, kterým tento čin dodal jistoty, začal opouštět své klece, aby na povrchu uhasili svou žízeň a hlad...
Herní historie | +
Ten den unikla z cely i ona sama. Následovala toho upíra, kterému v hlavě přezdívala "Náhlá smrt". Na mrtvolách, které za sebou nechával se mimo jiné mohla živit i ona sama. A přesně během toho, co prázdné břicho ládovala lidským masem se v temném přístavu zjevila čarodějka. Ta jí z nepochopitelného důvodu místo smrtícího kouzla nabídla hromádku koláčku, které si nedůvěřivá Esh nechala nosit od jedné z pouličních koček. Setkání ale nemohlo být v tak divokou noc poklidné dlouho a pach mrtvol přilákal Fledera, který si nakonec hodlal pochutnat na čerstvém a tím kočkodlačku donutil se proměnit. Celkem překvapivě byla schopná se ovládnout, ale pravděpodobně by i tak zemřela, kdyby se neukázal zaklínač, který upíra dorazil. Přítomnost žlutookého ji ale tolik vyděsila, že raději vzala nohy na ramena a nechala jeho i čarodějku jejich osudům.
Místo si našla mezi Oxenfurtskými bezdomovci. Neštítila se vyjídat popelnice a lovi potkany, takže se měla vlastně relativně dobře. Nicméně domovem jí byli i kanály, ve kterých se setkala s podivným rytířem, který tam úplně sám vyrazil na topivce. Ne že by mu chtěla pomáhat, ale jedna z mrtvol, na které příšery hodovaly u sebe měla kouzelný bílý prášek, který zoufale chtěla a potřebovala, takže nakonec mu dá se říct s jeho problémem píchla. Jen proto, aby ho jen o chvíli později nechala ve slepé uličce...

Dovednosti:
Vůle 3 - věc co ji pohání, kdyby si ji mohla mazat na chleba, udělá to
Konstituce 3 - snese mnohé, mnohem více, než kdyby byla normálním člověkem
Smysly 2 - říct, že slyší i trávu růst by bylo přehnané, ale i v lidské podobě zbystří kde co
Zlodějina 1 - něčím se živit musí a fisstech také asi neroste na stromech, nejlepší je ovšem v obírání mrtvol
Lov 1 - je zvíře, sic slabé a nezkušené, ale je a něco menšího vystopovat a zardousit zvládne
Boj s monstry 1 - občas se u nějaké té mrtvoly musí porvat s konkurencí ze stok
Bývala na tom samozřejmě mnohem lépe...

Speciální dovednosti | +
Přeměna - na několika úrovních - Háže si na vůli, s věkem se budou zvyšovat (rok = +2)
  • proměnit se vědomě bez úplňku (ovládaná cílená proměna) - 20
  • zastavit nechtěnou proměnu bez úplňku (nepromění se) - ve stresové situaci - 15
  • ovládnout nechtěnou proměnu bez úplňku (když nechce, ale ovládá se) - 10
  • ovládnout se při úplňku (proměna zastavit nejde, ale lze ji částečně kontrolovat) - 25
Ovládnutá proměna zvyšuje primární fyzické staty o +1, neovládnutá o +2 (konstituce, síla, obratnost + smysly; inteligence se naopak snižuje)

Ovládání koček
Kočky ji mají rády, sdružují se kolem ní a i jí dobrovolně pomáhají, dokonce jim i částečně rozumí.
Může je ale i násilně ovládnout a použít v boji, což klasická magie neumožňuje. Hody na vůli (malá kočka = 5, násobky = počet koček / velká kočka = 20)

Regenerace
Hodem na konstituci může vyvolat okamžité zhojení ran
V lidské podobě dle závažnosti a kondice. Orientačně: škrábance = 5, vážnější = 15, rozsáhlá zranění = 25, zlomeniny = 20, zranění stříbrem nehojí a stejně tak nezregeneruje již přirozeně zhojené staré procesy
V kočičí podobě neovládané se hojí bez hodů, v ovládané si háže na konstituci (O 5 bodů nižší hody než ty výše)

Šestý smysl
Setká-li se s tvorem chaosu nebo něčím magickým, ví to. Hodem na smysly dokáže i odhadnout sílu tvora/mága - respektive to, zda je důvod ke strachu či nikoliv - proti 10
Cílené hledání něčeho takového v prostoru = hody na smysly (určeno vypravěčem)
Hodem na smysly proti hodu na vůli druhého dokáže i vycítit jeho špatné záměry
Inventář Questy, etc... Nic
Známí:
- Elaine - čarodějka s koláčky
- Silas - zaklínač...
- Niell - divný chlap, co nechce jíst krysy
- Raimond - ještě divnější chlap, co chce asi umřít...

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 258
Registrován: 19 dub 2016, 12:39

Re: Eshkha

Příspěvek od Arleight Primm » 04 dub 2018, 11:22

Z nějakého důvodu je tohle zkrátka super ! Za mě pro <3
Obrázek
I see no future for myself, nor do I see any past.
Obrázek

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 106
Registrován: 16 úno 2016, 22:48

Re: Eshkha

Příspěvek od Sygnia » 04 dub 2018, 12:20

Obrázek
SCHVÁLENO
4. 4. 2018


Zpět na Kartotéka přijatých postav

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

„Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“ Jan Werich