Chat

Quest: V naší ruině straší

Na celém Kontinentě se snad nenajde jediná vesnice, kde by někde u cesty nestála ošuntělá dřevěná vývěska s přibitými vzkazy a inzeráty. I začínající dobrodruh dokáže mezi výhodnou nabídkou slepičích vajec a přisprostlou milostnou poezií snadno najít zakázku, ze které by mohla koukat slušná odměna, ať už jde o pomoc s nestvůrou, ztraceným dítětem, a nebo obyčejnou sezónní pomocí na poli...
V tomto fóru probíhají hry vedené vypravěčem. Questy je možné hrát paralelně s hrou v eventu nebo volné hře.
Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 60
Registrován: 30 bře 2018, 05:53

Re: Quest: V naší ruině straší

Příspěvek od Angus Willtommen » 15 dub 2018, 21:53

Čekání u dveří připadalo Angusovi skoro jako věčnost, ale taková věčnost, během které se z ničeho nic objevila velmi rozkošná a milá dívka s ochočeným vlkem s dvěma strážnými, a potom další dáma, která k bráně rovnou doběhla. Angus opětoval úsměv Vivianne a než stihl nějak více reagovat, přání všech přítomných bylo vyslyšeno a dveře se otevřely. Kulíšek nedokázal svůj úsměv setřást i navzdory bručounskému výrazu komorníka a ze široka se usmál také na Reginalda, který jej nechal projít před ním. "Děkuji mnohokrát," zamumlal směrem ke komorníkovi. Pak už ale hlavní Angusovou starostí bylo osušování a vyzouvání - nadělat nepořádek u hostitelů bylo to poslední, co by si přál. Komorník je vedl kamsi dlouhou chodbou a už i samotná chodba byla impozantní. Když vešli až do sálu, kde očividně byli majitelé téhle usedlosti, Angus v úžasu vydechl. Zdejší výzdoba byla nádherná.

Kulíšek však nemohl zapomenout, že má s sebou promočeného papouška a opatrně jej vybalil z látky, aby si mohl pročechrat peří a usušil se. Podezřele se podíval na vlka, jestli si náhodou na Kikimoru nedělá zálusk. A poslouchal, co měli ti sympatičtí stařečkové na srdci. "Jste velmi laskaví, děkuji," začal. "Jmenuji se Angus Willtommen a jsem potulný bard. Myslím, že jsem se až moc zasnil na svých toulkách a pak.. pak mě přepadla tahle průtrž," vysvětlil. "Myslím, že jsem měl velké štěstí, že jsem dorazil zrovna k vám. Tenhle strop je nádherné dílo. Radost pohledět," řekl a pousmál se nad zájmem, který starší dáma projevila nad jeho zmoklou slepičkou. Když Kikimora zbystřil sušenky, hned začal vypadat o něco živěji. Angus natáhl ruku, na které kakadu seděl, směrem k talířku a Kikimora si vzal kus sušenky neprve do zobáčku, pak si ji přidržel jednou nožičkou a začal ji okusovat. "Čaj by byl výborný. Možná i ten zákusek. Děkuji mockrát, jste velmi laskaví," řekl Angus. Byl rozhodně slušný chlapec, co nechtěl být na obtíž, ale když mu někdo nabízel dobré jídlo, to se odmítalo jen stěží.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 74
Registrován: 28 bře 2018, 11:04

Re: Quest: V naší ruině straší

Příspěvek od Drema » 17 dub 2018, 21:23

Než se s otevřením dveří ukázalo, že místní obyvatelé trpí spíše nevrlostí a zvědavostí, než hluchotou, měla Drema možnost vzpamatovat se ze svého útěku před deštěm. K drobným nepříjemnostem toho dne připočítala ještě sluhův výraz, budící dojem, jako by sluha nevykouknul z bezpečí budovy, ale musel v mokrých šatech trávit celý den. Interiér chodby byl oproti tomu milým překvapením. Dremě čímsi připomínal prostředí, v němž vyrostla, než začala žít svůj druhý život. Samotné prostředí, nabízející dostatek pohodlí, by se jí snad i zamlouvalo, netěšila se však na některé věci s ním spojené. Na všechny ty nudně upjaté zdvořilostní fráze, to co platilo jako protokol, jakmile se člověk dostal do lepší společnosti. Drema vždycky raději mluvila přirozeně, říkala, věci, tak jak je zrovna měla na jazyku. Zula si svoje praktické holínky, pod nimiž se už vytvořilo bezmála celé jezero, setřela i pramínky vody stékající z kazajky. Doufala, že její oděv působící v tomto prostředí jaksi nepatřičně nebude vzbuzovat pohoršení. Převlékat se jí moc nechtělo. Tedy ne, pokud by jí nezbývala jiná možnost, než naškrobené krajky. Po přezutí následovala komorníka s ostatními do obytných částí usedlosti.

V teple útulného pokoje se Drema držela poněkud zpátky. Unikla nepříjemnému dešti a to jí kde spokojenosti stačilo. Teprve teď si mohla pozorněji prohlédnout jejich slova i slova staršího páru. Všichni, s nimiž se před usedlostí potkala měli cosi společného, respektive dle všeho měli ke své přítomnosti zde dost podobný důvod. Také přítomnost zvířat byla zajímavá. Dremu při stáčení hovoru na zvířátka napadlo, že by jí vůbec nepřekvapilo, kdyby se rudovlasá žena vytasila například s černou kočkou. Pak by chyběla už jen ona se zlatými rybkami, či stříbrným křečkem. Zkrátka a dobře byl by tu pěkný zvěřinec.
„A já jsem Drema. Cesta mě náhodou vedla zrovna těmito končinami,“ uzavřela výčet většiny ochotné sdělit své jména a účel cesty, protože zůstat mlčet by nebylo úplně vhodné.. Své postavení neuvedla, nebylo jí docela jasné, co by měla povědět. Kdyby chtěla, mola by se opět povýšit do vyšší společenské úrovně, do čehož se jí ale nechtělo. Na všeliké lovce i jiné toulavé profese se lidé často dívali skrz prsty.
Ke krbu se Drema přiblížila jen do míry umožněné okolnostmi. Někteří si měli tendenci zabrat nejteplejší okolí krbu pro sebe, ona se v podstatě spokojila s příjemným teplem pokoje. O to víc se jí zamlouvala nabídka teplého čaje.
„I mě by přišla trocha čaje k chuti, ozvala se s vlastní žádost. Horkým čaj dokázal příjemně hřát v rukou a jeho účinek byl stejně příznivý, jako teplo z krbu.skorostejné velký, jako teplo z ohně hořícího krbu.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 291
Registrován: 19 dub 2016, 12:40

Re: Quest: V naší ruině straší

Příspěvek od Zenn » 20 dub 2018, 16:39

Dvojice staroušků byla od pohledu srdečná a okázala ignorovala i nevychovanost některých přítomných. Stařenka poctivě nalévala čaj do malovaných šálků, které vytáhla z jedné ze zdobených vitrín, a působily tak křehce, že by se jich kde kdo mohl bát jen dotknout. Nebyl ovšem důvod.
Zatímco papoušek chroustal sušenky, pod dohledem ženina rozněžnělého pohledu a muž se vděčně pousmál na ochotou překypujícího Regieho, si oba vyslechly vyprávění každého, kdo byl ochotný se o svůj příběh podělit.
„Tak to je nemilé, osamělé zvíře zatoulané v této krajině. Až se to počasí utiší, pověříme někoho, ať vám ji pomůže najít,“ ozýval se pán v reakci na Regio a pak zase otevřela pusu paní. „Ach drahá, tohle raději držte tam venku v tajnosti. Nechci se domýšlet, co by vám mohli někteří seveřané udělat,“ nabádala Vivianne starostlivě. Přítomnost jejích strážců ji očividně neuklidňovala.
Pak se ovšem zas široce usmála nad Angusovými slovy, až se její vrásčitá tvář celá rozjasnila. „Slyšels to? Mladý muž je také umělec,“ drkla do svého manžela loktem, ten už se však tou dobou zasněně usmíval a hrdě vypnul hruď, když zrzek pochválil strop. „Máte velmi dobrý vkus,“poznamenal a žena se hezky babičkovsky zahihňala. „Celé to totiž maloval on,“ vysvětlila a usrkla si čaje z vlastního šálku. „Už je to tak dávno, že už to snad ani není pravda,“ odkýval to zase on a pak sebou najednou trhl. „No, jsme to ale nezdvořáci! Vaše jména známe a svá si necháváme pro sebe,“ zakroutil nad tím hlavou, pročež jeho drahá polovička nahodila upřímně zděšenou grimasu a jala se to rychle napravit. „Ano, ano. Omlouváme se. Už je to dlouho, co k nám přišel někdo nový. Amarene a Erentin Letrente,“ představila sebe a záhy i svého chotě. Jestli se tu někdo opravdu hodně vyznal v umění, mohla mu ta jména být povědomá. On byl svého času velice žádaný malíř a ona zase zpěvačka, kterou zvali na mnoho významných událostí…

Chvíli na to se ve dveřích opět objevil zamračený komorník. „Koupel je připravena,“ oznámil prostě, mírně se u toho uklonil a vyčkal dalších instrukcí. „Výborně. Děti, jděte se umýt a zahřát a až se vrátíte, bude už snad připravena večeře,“ pobídla je Amarene jemně a na svého sluhu kývla, aby jejich hostům ukázal kudy kam. „Nechali jsme vám připravit odění po našich dětech, takže jestli je to vaše příliš promočené, neváhejte je využít,“ dodal ještě Erentin.
A pak už je Jellien vedl tou samou chodbou, pak trochu doprava a doleva až skončili ve veliké stejně krásné místnosti, vydlážděné zdobenými béžovými dlaždicemi až ke stropu, s podlahou ve které se odrážel jejich obraz a několika velkými káděmi s teplou vodou, přičemž u každé z nich byl košíček s mýdly a vonnými olejíčky a také velká huňatá osuška. Bylo tu i několik malovaných zábran, za kterými se mohli svléknout, a čekalo je tu i jejich náhradní oblečení. Jedna veliká zábrana pak místnost rozdělovala na část pro ženy a část pro muže. Bylo to od pohledu dost improvizované, ale zato velice funkční.
„Moc necákejte,“ odtušil sluha pěkně protivně a pak za sebou zavřel dveře.
Princ Pruďas
Aktivita jen mezi 9 a 11h
PS. nemrkejte na mne ;)

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 202
Registrován: 09 bře 2018, 23:45

Re: Quest: V naší ruině straší

Příspěvek od Quitana » 22 dub 2018, 16:16

"Tobě se fakt ztratila?" zachichotá se. Ani nečekala, že přijde takový úspěch. Přeci jen žertovně pálila od boku. O nic nešlo. Nebo alespoň jít nemělo. "Já si teda dělala jenom legraci, ale jestli se ti fakt ztratila, pomůžu ti jí klidně najít, až se to venku udobří." Joo Quitana ráda pomůže... když z toho něco pak kápne. A je jasné, že v tom případě by o prachy ani nešlo. Možná ale přeci jen sleví. Nesmí na něj být zase tak moc hrr. Nechce ho přeci zastrašit. Tak proč nedělat, že to všechno dělá jen z dobroty duše.
Všichni jsou uchváceni nádherou obydlí, jen Quit se snaží rychle projít ke krbu a k čajíku. Což se jí také podaří. A nikdo nemá nic proti jejímu namyšlenému chování. Zatím. "Jo no, pravda. Máte to tady docela pěkné. Ale trochu zapadlé," prohlásí a zaraženě si prohlíží to, co každý považuje za skvost. Jejich jména jí absolutně nic neříkají. Tenhle obor nepatří mezi její koníčky. No, však tihle dva mohli být známí leda tak v dobách, kdy se ona se ještě nenarodila, což také značně snižuje šanci, že je bude znát. Moc jí na tom ale nezáleží. Pro to tady není,m že jo. Tedy, ne že by tady chtěla jakože vůbec být, ale pořád lepší být v suchu a teple, než se plahočit v tom neduhu venku.
"Oh, výtečně," v duchu zatleská nad tím, že se bude moci omýt a převléknout. Takovýhle luxus a vlastně zatím pořád zadarmo, nečekala. Děti? Pro pána, zase klídek, okomentuje ale i oslovení pro její osobu. Oni jsou možná staří, až to bolí i samotnou Quit za ně, ale ona už přece není žádné dítě. Ale snad měli ty vaše děcka vkus, ušklíbne se a otočí ještě očima po skupince. Hledá totiž Regího. Nebýt toho, že tady je tolik osob, určitě by to celé dopadlo jinak. Takto si musí nechat zajít chuť a jen na něj laškovně civět. Třeba mu dojde, že tenhle večer neskončí povídáním u krbu.
"Páni, tak tohle je fakt obrovský, to musím uznat," broukne si potichu spíš jen pro sebe. "Rozkaz, pane," nezapomene odpovědět komorníkovi. Jestli on z nich není nadšený, ona z něho musí naprosto šílet. Ale co, kádě čeká.
Ah, to jsem potřebovala.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 141
Registrován: 08 bře 2018, 11:20

Re: Quest: V naší ruině straší

Příspěvek od Reginald » 24 dub 2018, 17:33

Quit nakonec projevila trochu upřímného zájmu (minimálně Reggiemu se zdálo, že je její zájem upřímný) o jeho ztracenou ovečku, což jí u něj přineslo pár plusových bodíků. „Díky, to bych ocenil,“ broukl souhlasně, protože pomoc by se mu hodila. Jakákoliv. A upřímně? Od Quit něco takového ani nečekal. O něco později mu pomoc s hledáním nabídla i hostitelská dvojice, jejichž jména mu něco říkala, ale že by se v umění vyznal, to ne. Jen znal jednoho nebo dva padělatele.
Jeho ovečka vzbudila zájem i u půvabné slečny, jíž dělali společnost rytíři a vlčice. „Mám jich hned několik, slečno,“ poinformoval Viv s úsměvem pod vousy. „Ale tahle je taková víc společenská než ty ostatní a její ztráta by mě opravdu mrzela.“ Reggie si nedovoloval moc přátel z řad lidí, ale mezi zvířaty jich měl hned několik. Bylo to bezpečnější pro všechny.
Když bylo po čaji a zákuscích, které Reggiemu přišly k chuti, naklusal zpět do místnosti nevrlý sluha, aby oznámil, že koupel je připravena. Lahodná to hudba pro Reggieho uši! Už teď byl hostitelům vděčný za jejich laskavost, co teprve, když jim nechali připravit koupel? Reggie se spokojeně usmíval, když je sluha vedl ke koupelně s káděmi. Tam je zanechal, ať si dělají, co chtějí, ale hlavně necákají.
Reggie zachytil Quitanin pohled ještě před tím, než si přetáhl schnoucí, ale stále vlhkou košili přes hlavu, a věnoval jí úsměv, i když jeho pozornost zabloudila i k Viviane. Ne, že by jí běžel nabízet, že jí pomůže ze šatů, ačkoliv i ta myšlenka ho ve chvíli slabosti napadla, ale na pohled mu přišla křehká na takové dobrodružství a jen doufal, že ji netíží nějaké větší obavy. Tak jako tak nakonec zalezl za malovanou zábranu, sundal ze sebe i ten zbytek a hupsnul do kádě s vodou. Lahoda!

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 57
Registrován: 05 dub 2018, 07:14

Re: Quest: V naší ruině straší

Příspěvek od Vivianne » 25 dub 2018, 07:10

Vivianka se na paní potěšeně usmála. Byli tu milí a neměla se čeho bát - alespoň to si myslela, když mírumilovně koukala a usmívala se na všechny kolem. Že by jí nějací seveřané něco udělali? To přeci snad ne, nehodlala cestovat do nějakých nebezpečných krajin, toužila zkrátka a normálně vidět ta krásná velká města, která tam byla. Vypadala zasněně. "Ach, drahá, nemusíte se bát, já mám své rytíře a zdravý rozum, přesto vám však děkuji za upozornění," řekla a usmála se, než se opravdu vydala k tomu, aby si dala koupel. Zajímavé, improvizované, ale zajímavé. Fakt, že bude zápasit s korzetem dalších deset minut jejímu přesvědčení, že možná prochladne, jedině přidávalo. Povzdechla si, když se stále klepala a koukla se na ostatní. Taky na Reginalda a poznamenala "Nebojte, já vám tu ovečku najdu," řekla a lehounce se usmála jeho směrem, než se ubrala za svoji zábranu. Nehledě toho, že tu byla zábrana mezi pánskou a dámskou částí, její rytíři stejně šli s ní, protože ji přeci jen hlídali. Fakt, že pokukovali po slečnách donutil Viviane vzhlédnout jejich směrem a lehce poznamenat "Nechte slečny se v klidu vykoupat prosím," řekla, když už se deset minut snažila dostat ze svého korzetu, ale vůbec jí to nešlo. Bylo jí skoro do pláče, protože už byli všichni v koupeli a užívali si teplé vody. Viv jen ostentativně fňukla, protože jí byla zima jako blázen a korzet nechtěl dolů a přisadila si "Hele, pomůže mi z toho některý z vás, nebo se mám ještě prochladnout?" ani nevěděla, jak blízko tomu byla, vlastně už prochladlá byla. Takový čas v ledových promoklých šatech a tak když jí dostali z korzetu a ona je vyhnala pryč, než se dostala do kádě s koupelí, třásla se neustále jako by byla ještě venku a ani horká koupel nepomáhala. Pšíkla a koukla se do vody ve které seděla, asi měla použít mydlinky, nebo olejíčky, ale nebylo jí úplně nejlépe tak na to zatím neměla ani pomyšlení a stále se klepala jak osika.
Vivianne
The North shall tuck tail and beg for mercy. That is its destiny.

Obrázek

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 60
Registrován: 30 bře 2018, 05:53

Re: Quest: V naší ruině straší

Příspěvek od Angus Willtommen » 25 dub 2018, 15:48

Kulíšek vděčně přijal nabízený čaj a hned si usrkl. Teplá voda příjemně hřála v krku. "Vážně?" Podivil se bard, když se dozvěděl, že staříček namaloval to krásné dílo na stropě. "Jak si člověk prohlíží díla, jen velmi málo má příležitost poznat i samotného autora. Je mi ctí poznat vás!" řekl nadšeně. Když potom i jeho choť představila obě jména, Angusovy oči se ještě více rozzářily. Amarene Letrente... to jméno už někdy slyšel. Kdy asi... "Vy jste.. vy jste zpěvačka?" řekl nejistě, když se znovu obrátil k dámě. Nerad by urazil. Ale měl za sebou nějaké to vzdělání ve svém oboru a nemyslel si, že by si tohle jméno vybavil z politiky, kde učení nevěnoval tolik pozornosti...

Kikimora mezitím spořádal sušenku, pořád však byl zmoklý a komorník vyzval hosty ke koupeli. Angus si usmyslel, že bude nejlepší jej nechat tady, v blízkosti krbu, aby se hezky vysušil. Kikimu totiž koupel nepomůže, ba naopak by mohla situaci spíše zhoršit. "Rád bych svého ptačího přítele nechal tady poblíž tepla, pokud vám to nevadí. Kiki, zůstaň tady, jó? Já se vrátím." řekl. "Jó, jó, jó," opakoval papoušek a nechal se posadit na římsu, ne samozřejmě příliš blízko. Papoušek chvíli smutně koukal po odcházejícím páníčkovi, ale potom si začal čistit pomalu schnoucí peří.

Když komorník skupinku "trosečníků" dovedl do místnosti s káděmi, Angus znovu úžasem vydechl. Všechno na tomhle sídle bylo nádherné. Tedy, z venčí to tak vůbec nevypadalo, ale jen co se dostali dovnitř, byla to jiná pohádka. Bard zalezl za malovanou zábranu, svlékl se a hupsnul do kádě, a cítil se skvěle. "Tady je to fakt nádherné," prohodil do éteru a hodlal si očichat nějaké z olejíčků, které byly připraveny v košíčku. Chvíle relaxu vážně přišla vhod. A Angus nezažil podobné zacházení už hodně dlouho, od doby, co byl na cestách.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 74
Registrován: 28 bře 2018, 11:04

Re: Quest: V naší ruině straší

Příspěvek od Drema » 25 dub 2018, 17:49

Drema neměla důvod litovat, že stojí poněkud stranou a povšechný rozhovor se netočí kolem ní. Právě naopak pozornost ráda přenechala ostatním paničkám a dokonce i oběma přítomným mužům. Zajisté byla vděčná za pohodlí zdaleka překračující nepsanou povinnost poskytnutí přístřeší. Z již řečeného ale snadno uhodnete, že žvatláním a lichotkami by si starší pár Dremu více získat nemohl. Na slibování pomoci s hledáním ovcí bylo dost času po bouřce, o lidech ze Severu, či z jihu si iluze nedělala. Umění ji zajímalo, trochu se v něm i vyznala, avšak dost málo na to, aby znala jména všech slavnějších umělců z dob dávno minulých. Vůbec nejlepší ze všeho, co se tu mluvilo a dělo pro ni byl horký čaj. Drema ho vypila na tři větší doušky. Málem si o něj popálila patro. I tak jí udělal náramně dobře. Sotva Drema dopila svůj čaj, měla následovat další příjemná věc. Hádáte správně horká lázeň.

Komorník provázející je do koupelny, jako by Dremu provokoval, aby si z něho začala dělat legraci. Když je upozornil, aby necákali, měl štěstí, že Drama ještě nestála vedle kádě s vodou. Jinak by ho asi na truc pocákala. Zástěnu Drema považovala za docela dobrý nápad. Ona se před muži za každou cenu producírovat nepotřebovala. Ani před obyčejnými, ani před rytíři té vysoce urozené paničky. Takhle se ovšem celkem bez ostychu svlékla a vlezla do jedné z připravených kádí. Ráchala se, spojujíce příjemné s užitečným. Přesněji řečeno odpočinek s důkladnou očistou. Přitom sledovala onu vysoce urozenou paničku, potýkající s korzetem. To máš z toho, že nenosíš něco praktického, z režného pytle by sis pomohla sama, myslela si. A nebo neopouštěj kočár s půl tuctem služebníků na stupátkách. Tušila jaká otrava je oblékání velikých nákladných rób. A to ji chtěl původně otec do něčeho takového původně uvrtat. Tedy jako do nějaké takové služby. Byla by vážně ráda, kdyby starší pár věděl co aspoň, co jsou to jednoduché praktické šaty. V duchu se sice smála, jenže neměla to srdce sedět a dívat se. Nechat onu dívku z jižanského dvora svému osudu. Rozhodným gestem, jako by ona sama byla přinejmenším královna, zahnala oba rytíře. Copak tihle chlápci věděli něco o šatech něco víc, než jak je pomačkat? Sama vylezla z kádě, což se naneštěstí pro komorníka neobešlo bez pocákání podlahy. Beztak si o to říkal. Pravidla jsou proto, aby se porušovaly, takže komorník měl, co chtěl. Šaty se naopak víc namočit nedaly. Obešla onu jižanskou paničku, aby jí pomohla rozepnout a stáhnout vodnou nasáklé šaty. Něchala honosný oděv sesunout na zem. Počínala si při tom co nejopatrněji.
„Hotovo, ještě nějaké podobné přání?“ zněl její jediný komentář, Jak měla v podobných situacích ve zvyku, komentář napůl vážný napůl ironický v souladu s jejími myšlenkami. Jakmile jižanská panička vlezla do kádě, vrátila se i ona do té své. Prohánět sem a tam by se rozhodně nenechala. Raději se věnovala pokračování započaté koupele.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 291
Registrován: 19 dub 2016, 12:40

Re: Quest: V naší ruině straší

Příspěvek od Zenn » 28 dub 2018, 07:16

Bylo tu krásně. Bylo tu příjemně. Koupelnu plnil příjemný rozhovor, dobrá nálada a smích.
A pak najednou všechny svíce rozvěšené po obvodu místnosti, zároveň jako by se do nich opřel průvan z otevřených dveří, zhasly. Jelikož tu nebyla žádná okna, skupinka se tak ocitla v absolutní tmě, do které ze všech směrů zněl škodolibý smích několika pisklavých hlásků. A někomu se i něco studeného otřelo o tvář. Bylo to skutečné, nebo jen pracující představivost?
Princ Pruďas
Aktivita jen mezi 9 a 11h
PS. nemrkejte na mne ;)

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 202
Registrován: 09 bře 2018, 23:45

Re: Quest: V naší ruině straší

Příspěvek od Quitana » 28 dub 2018, 10:03

Koupel by byla vcelku překrásná... kdyby u toho nebylo další deset lidí. A jedna, která si stěžuje, že se neumí svléknout. "Kolik ti je, pět? Se neoblékej do takových hadrů, které sama nestáhneš," prohodí neostýchavě nahlas. Rozhodně ona nebude ta, která ji půjde pomoci. I když... malá ukázka jejího nádherného těla by mohla alespoň pobouřit osazenstvo ještě víc... Ale ne, zavrhne tu myšlenku a dál si hoví v klídku, nohu nahoře z kádě, se zavřenýma očkama.
Úplně ignorovat okolí za toho hluku kolem se nedá. A co víc, dokonce se zhasnou všechny svíce najednou, jako nějaká anomálie. To někdo zapomněl zavřít okno nebo co? Úplně první věc, co čarodějku napadne, Ji jen tak něco nerozhází a už vůbec ne zhasnuté svíčky, ačkoliv to divné tedy rozhodně je. A co, že nikde tady žádná okna nejsou. A ty hlásky? Bere to jako nějaký vtip lidí v místnosti. Takový věcmi se opravdu nezabývá. Kdyby se však o ni něco neotřelo a nebylo to tak strašně chladné.
Reginalde! To není vtipné! Jsi ledový, přestaň s tím!" okřikne prvního člověka, co ji napadne. Kdo jiný by měl v téhle místnosti nutkání se otírat o její tváře.

PředchozíDalší

Zpět na Questy

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník